Od Míniny návštěvy zámku uplynulo několik let a dívka už slavila sedmnácté narozeniny. Stále ještě s ní a jejími rodiči žil Pan Flix, a ona mu stále rozuměla. A také od té doby, co byla na zámku s darem od Ohnivce, se jim žilo neskonale lépe. A o čem se za ty roky dozvěděla, bylo i to, že král zmizel. Hledali ho všude, po celém království, dokonce i v jejich malé vzdálené vesničce. Nakonec byl nalezen v dolech, kde byl nucen pracovat s ostatními otroky.
Mína netušila, jak se tam dostal, ale prý potom, co se vrátil na zámek, už není jako dřív. Z dříve nafoukaného, protivného a chamtivého krále se stal zamlklý a šedivý muž. Prý byl na tom tak špatně, že všechna důležitá rozhodnutí a vládu musela obstarávat většinou královna.
Král a královna neměli žádné děti. Královna ale měla bratra, který měl syna, a právě on se měl stát příštím králem.
Po království se rozjeli poslové, kteří všem ohlašovali jeho předkorunovační cestu. „Jeho královská Výsost, princ Edvard, syn vévodův a následník trůnu, se chystá na předkorunovační cestu. Radujte se, veselte se, tančete, hodujte!“
V jejich vesnici zavládla radost a přípravy. Byli totiž informováni, že následník má projíždět právě tudy. Mína se nabídla na pomoc s výzdobou, a tak jedno odpoledne vzala košík a vydala se do lesa za vesnici na květiny, ze kterých pak měla uplést věnce a poté je rozmístit na jejich malinkém náměstíčku. Samozřejmě ji doprovázel Pan Flix.
„Přijede královna!“ štěkal nadšeně Pan Flix. „Myslíš, že si tě bude pamatovat?“
„Netuším,“ odpověděla Mína a přehodila si zatím ještě prázdný košík do druhé ruky. „Spíš ne, přece jen, už je to hodně dlouho, co jsem byla na zámku. Chodí tam spoustu poddaných.“
„Ale nikdo jim určitě nikdy nepřinesl takový dar jako ty,“ protestoval Pan Flix.
Mína neodpověděla a sklonila se k trsu vlčích máků a chrp, které rostly u cesty těsně u lesa. Následně oba pokračovali hloub do lesa a do Mínina košíku postupně přibývaly různě barevné květiny.
„Už je pomalu čas vrátit se zpátky,“ rozhodla Mína, když ukládala do košíku několik jasně žlutých pampelišek. Pan Flix ležel ve stínu stromu a ocasem bušil do země. „Haf! Ještě chvilku!“
Mína se na něj podívala a chystala se něco odpovědět, když najednou uslyšela klapání kopyt a drkotání vozu. Otočila se tím směrem a sevřela pevněji držadlo košíku.
Za zatáčkou ve stínu stromů se ale po chvíli objevila známá tvář. „Kaspare,“ pozdravila ho Mína, když si jí všiml i on. „Ahoj, holka!“ zahalekal na ni. Pan Flix se stáhl za Míniny nohy. Neměl svého bývalého majitele rád. Držel ho v malé kleci a nepouštěl ho ven. Ovšem díky Míně se nakonec dostal ven a teď už spoustu let žil s ní a jejími rodiči, kteří jako téměř polovina obyvatel jejich malé vesničky Pěnkaví les byli tkalci. Ta druhá část byli buď lovci nebo rybáři.
Kaspar byl potulný trhovec. V jejich kraji velice známý, i když jeho zboží bylo občas trochu pochybné. Například elixír pro jemnou pleť, který jí právě teď nabídl. Měl ošklivou nazelenalou barvu, a když lahvičku otevřel, aby si přičichla, tak zjistila, že je i podivně cítit. Téměř jako žabinec. „Prodám ti ho za tři zlaté!“
„Ne, děkuji,“ odmítla Mína.
„Takza dva zlaté!“
„Opravdu ne, Kaspare. Počkej raději s prodejem na slavnosti při předkorunovační cestě. Lidé se budou moct přetrhnout, aby si u tebe nakoupili,“ lichotila mu.
Po této pochvale to Kaspar vzdal a konečně se poroučel pryč. Pan Flix celou dobu nespokojeně vrčel, a nepřestal s tím, doku jim Kaspar s jeho vozem a oslem nezmizeli z dohledu.
„Toho chlapa nemám rád,“ štěkl Pan Flix.
„Pojď, půjdeme, ať rodiče nemají starost,“ pobídla ho Mína a vykročila první.
„Ano,“ souhlasil Pan Flix. „Už mám hlad.“
„Pane Flixi,“ usmála se Mína. „Myslíte vy někdy na něco jiného než na jídlo?“
„Na černé pivo.“
„Žádné pivo!“ pohrozila mu Mína s úsměvem.
„Ale no tak!“ štekl Pan Flix.
„Ne!“
Šli dál a po cestě se naproti nim vylouply další dvě postavy. Byli to její kamarádi Anton a Johannes. Byli to velmi nadaní lovci. Jak šli proti ní, všimla si, že mají každý přes rameno přehozený luk a šípy, Anton ještě tři králíky k tomu, Johannes koš a společně nesli statnou srnu.
„Vidím, že jste měli úspěšný lov,“ poznamenala, když se k sobě přiblížili.
„Ano. A teď ještě jdeme zkontrolovat pasti na ryby támhle k potoku,“ odpověděl Johannes. „Pak se chceme vrátit do vesnice.“
„Královský průvod se tu objeví každým dnem,“ dodal Anton. „Chceme být připraveni a mít jim co nabídnout.“
„Vidím, že i ty pracuješ, Míno,“ řekl Johannes. „Výzdoba bude určitě krásná.“
Mína se usmála. „Doufám. Vy víte přesně, kdy přijede král?“
„Ne,“ odpověděl Johannes. „Víme jen, že to bude velmi brzy. Ale než všechno připravíme, bude to akorát. Říkali to dospělí.“
Mína pokývala hlavou a rozloučili se. Mína nešla ještě domů, ale zamířila přímo na náměstíčko. Všichni lidé ji zdravili a ona jim pozdravy oplácela nebo na ně kývala hlavou. Vybrala si místo u malého domku, který byl označovaný jako radnice, a dala se do pletení věnců.
Bylo tu více lidí než obvykle, přišli i tací, kteří bydleli v osamělejších usedlostech v blízkosti vesnice, například rodina s dětmi z mlýna vysoko na kopci, nebo grobián Heinrich se svojí ženou a svým synem, kterému kdysi darovala svou panenku. Obě skupinky kdysi poznala během své cesty na zámek a obě ji poznaly a pozdravily se s ní.
Mína je všechny ráda viděla. Všichni vypadali tak šťastní. Opravdu se jim od té doby, co se vydala na cestu, dařilo daleko lépe. Mína dokončila deset věnců a vyzdobila jimi okolí radnice. Nebyla jediná dívka, která pracovala na výzdobě, takže nyní měla svůj úkol hotový, ale přesto se vydala nabídnout svou pomoc k vozu s barevnými fáborky, kde její pomoc přijali, a ta strávila další hodinu uvazováním barevných stužek na ploty. Během toho si potichu povídala s Panem Flixem, který svoje snahy o rady prokládal básněním o jídle a černém pivu.
Po té se konečně vydala na cestu domů. Vešla do jejich chalupy. V rohu světnice byl hezky prostřený stůl se třemi talíři, lžícemi, vázičkou s květinami, které Mína utrhla včera, a svíčkou.
„Ahoj, maminko,“ pozdravila ženu, která seděla u tkalcovského stavu v druhém rohu.
„Ahoj, holčičko,“ oplatila jí pozdrav maminka. „A Pane Flixi. Jak se vám vedlo? Udělali jste všechu práci?“
„Ano,“ odpověděla Mína. „A také jsme pak ještě pomáhali u vozu, který rozvážel fáborky.“
„To je hezké,“ řekla maminka. „Ale všimla jsem si, že sis doma zapomněla svačinu.“
„Ano,“ štěkal Pan Flix. „A já mám hlad.“
Mína se omluvně usmála a v tu chvíli přišel domů tatínek. Společně s rodiči a Panem Flixem usedla Mína ke stolu.
Uplynuly dva dny, když Mína byla před chalupou, zalévala záhonek se zeleninou a občas podrbala za ušima Pana Flixe, který se vyhříval na sluníčku a po každém takovém podrbání spokojeně zamručel.
„Už jedou! Už jedou!“ uslyšela najednou halekání.
Položila konvici ke dveřím a spolu s Panem Flixem se vydala směrem k náměstíčku a radnici. Tam a v přilehlých uličkách mezi domky už se stačila seběhnout téměř celá vesnice. U dveří hostince spatřila své kamarády Antona a Johannese, a tak se vydala k nim. Kývla na ně a obrátila svůj zrak směrem k cestě, na které se právě objevil první jezdec.
Netrvalo dlouho a objevil se celý průvod. Nebyl moc velký, jen asi padesát nebo šedesát lidí, včetně královny a následníka trůnu, několika vznešeněji oblečených lidí, zřejmě rádců nebo nějakých nižších šlechticů, do toho asi dvacet lidí vypadajících jako služebnictvo, a ten zbytek byli strážci.
Král tam nebyl.
χχχ
O chvíli dříve, než následník trůnu a královna vjeli do Pěnkavího lesa, vedli spolu rozhovor.
„Tohle už je jedna z našich posledních zastávek,“ prohlásila královna. „Pak nás čekají ještě další dvě.“
„Už se těším, až si odpočinu,“ řekl Edvard. „Jedeme bez přestávky už tři dny. Ale většinou to stojí za to. Vidět, jak jsou lidé pod tvojí vládou šťastní a spokojení. A já doufám, že to tak bude pokračovat, až budu vládnout já.“
Královna se usmála. „Určitě to tak bude.“
„Upřímně, nikdy jsem si nepředstavoval, že budu králem. Ale když už jím mám být, doufám, že nezklamu.“
„Budeš dobrý vládce. A nebudeš na to přece sám. Budeš mít rádce a-“
„-manželku. Já vím. Musím si ji vybrat ještě před korunovací. Bude ples, zásnuby, svatba, korunovace. Ale jsem odhodlaný to všechno zvládnout. Hodlám být dobrý král.“
A třeba se možná i jednou zamiluji do své manželky, kterou si musím teď, bez lásky, vybrat, pomyslel si.
„Na co myslíš, teti?“ zeptal se po chvíli, když spatřil královnin zamyšlený výraz.
„Na tu dívku,“ odpověděla.
Edvard tu historku o malé holčičce slyšel od tety mockrát. O malé statečné desetileté holčičce, která byla ochotná udělat pro záchranu rodičů a království vše. Nikdy jindy už pak na zámek nepřišla, a ni jinak už o ní královna nikdy neslyšela. Ani Edvard sám se s ní potkat nemohl, vyhlášení dědice a jeho příchod na zámek se odehrál až nějakou dobu po jejím odchodu.
„Třeba tady ještě žije,“ řekl.
„Třeba,“ odpověděla královna, a pak už více nemluvili.
χχχ
Lidé začali radostně vykřikovat: „Ať žije královna!“ „Ať žije následník trůnu!“ „Sláva!“
Mínu zajímala ale především královna. Stále byla tak hezká, jak si ji pamatovala. Mile se usmívala a kývala hlavou na jásající dav. V jednu chvíli se podívala i Míniným směrem.
Pak se průvod zastavil a lidé začali slézat z koní. Mína s Panem Flixem se vydali podívat se blíže. Mína viděla, že jak královna s pomocí svého synovce sklouzla z koně, upadla jí rukavice. Ona ani její synovec si toho nevšimli, protože pokračovali dál.
Královna se dvěma strážci v zádech zamířila ke starostovi, a princ šel ke svým poradcům, kteří na něj čekali o kousek dál.
Mína prožila malé deja vu, když přiběhla k rukavici, sebrala ji a zavolala: „Paní královno!“
χχχ
Královna se otočila a spatřila přicházející dívku, v rukou její rukavici, u nohou štěkající pes. „Tady máte,“ řekla dívka.
„Copak nevíš, že královna se nesmí oslovovat?“ podivila se královna. Pak se na ni ale podívala pozorněji a pak řekla: „Chtěla jsi mi pomoct, že?“
„Co by si člověk počal s jednou rukavicí?“ odpověděla dívka otázkou a v tu chvíli už královna věděla, kdo je ta dívka. Jejich setkání se odehrálo úplně stejně jako před lety.
„Děkuji,“ usmála se královna. „Míno.“
χχχ
Když se Edvard otočil, uviděl, jak nějaká mladá dívka podává tetě rukavici, která jí musela upadnout, a klaní se jí. Viděl, jak se jeho teta rozzářila a dala se s dívkou do hovoru. U nohou jí pobíhal malý šedý pes.
Byla krásná. Měla blond vlasy do pasu a i když od ní s tetou stál na takovou vzdálenost, že neslyšel, co si povídají, poznal, že se dívka usmívá a že se jí ve tváři dělají ďolíčky. Nemohlo jí být více než osmnáct let. Prohodil ještě pár vět s rádci, než je opustil a zamířil k ženám. Obě se otočily jeho směrem a královna se ho s úsměvem řekla: „Ach, Edvarde, drahoušku. Smím vás představit? Toto je Mína, dívka, o které jsem ti vyprávěla.“
Mína se uklonila. „Těší mě, Vaše Výsosti.“
Edvard jí vzal za ruku, čímž ji přiměl napřímit se, a řekl: „Také mě těší Míno.“
Chvíli si hleděli do očí, než dívka zrudla a vyprostila svou ruku z jeho sevřeni.
Žádné komentáře:
Okomentovat